Bojovat proti tomu se může a musí jen v některých okamžicích. Někdy je skutečně umění vysvětlit dítěti, kdy si hrát nesmí a má se soustředit například na výuku. Ale jinak je dobré je nechat. Oni po dobu hry žijí v jiném světě, ne v tom našem škaredém, ale v tom jejich, kde se to hemží princeznami, vílami a hodnými skřítky. Občas jim mohou dospělí závidět. Ovšem ti zase pro děti spoustu her vymysleli, a nejen pro děti. A je také správné, že si s nimi občas zahrají. Mohou se vetřít do jejich světa a hrát třeba krále, nebo moudrého dědečka. Ale také jsou zde hry stolní, kterých je takové množství, že se to nedá ani napsat ani nijak spočítat.
Klasická hra s názvem „Člověče nezlob se“ byla kdysi snad povinným vybavením domácnosti. Hrály ji všechny generace a sotva se dítě naučí počítat, může s ní začít. U této hry je dosti nevýhoda, že můžete taktizovat, jak chcete, ale pokud nemáte štěstí, je vám to k ničemu. Přesto byste ji doma mít měli. Další hry byly spíše o okruhu zájmu, někdo měl raději stolní fotbal než stolní hokej a jiný si pořídil košíkovou. Každý jinak. U kluků pak vládla autodráha, u hole pochopitelně panenky a malá kuchyňka. Společně hrávali všichni karty, a to různé druhy. Samozřejmě, že vedl „Černý Petr“ nebo kvarteto.
Jiní zase dávali přednost pexesu, kde se cvičila vizuální paměť. Jen kluci už tehdy většinou zvládali karty klasické o třiceti dvou listech a hráli třeba sedmu, nebo něco nenáročného. Kromě karet se také tahaly barevné špejle z rozsypané hromady. Tuším se to jmenovalo Mikádo. My jsme měli Bierki. Ty dovezl někdo z Polska a na rozdíl od hladkých tyčinek Mikáda, byly zde na konci některých tyčinek různá zakončení. Já si pamatuji jen veslo, hák a trojzubec. Jejich vytahování pak bylo o hodně složitější a byla u toho legrace. Dopřejme našim nejmenším léta her. Netrvají přece tak dlouho.